Magdaléna Borová

rozhovor
 
  divadlo   film   rozhovor   foto   souhrn   napište!
 

Úryvek z rozhovoru v deníku Právo, který vyšel 2. května, v den předpremiéry inscenace Století zázraků

Právo (Radmila Hrdinová): Magdo, proč jste si s Milanem vybrali právě Štětinovu povídku?
M.B.: Znám ji už dlouho, ale když jsme dostali nabídku pořadu Ve Viole, tak se mi vynořila z paměti jako nejvhodnější látka. Představení bude trochu dialogem, trochu vyprávěním, navíc s živě zpívanými písničkami, což je tvar, který se podle mne do Violy právě hodí.

R.H.: Věděla jste o Arménii něco už předtím?
M.B.: Ne. Ale o to víc jsem teď Arménií zasažená. V inscenaci zazní arménské lidové písně, které jsou nádherné, už sama arménská řeč a písmo představují zvláštní krásu. Seznámili jsme se při práci se zdejší arménskou komunitou a je to velmi obohacující. Arménie je země s pohnutou historií a je škoda, že o ní nic nevíme.

logo Právo

 
 

Rozhovor z kulturního portálu scena.cz

• Jak jste se vlastně dostala ke Studiu Dva?
Režisér Patrik Hartl sledoval náš ročník na DAMU, a vyhlídnul si mě při klausurách – asi jsem se mu na tu roli hodila... Byla jsem ráda, když mi tu nabídku dal. A za rok pak s námi na DAMU dělal vlastní hru Hovory o štěstí mezi čtyřma očima.

• Helena v Podzimní sonátě je hodně zvláštní role. Prakticky tam nemluvíte. Jak se taková role hraje?
Dělám si vždycky legraci, že se před představením musím “rozmluvit“. Helena je psychicky v pořádku, ale přestává jí fungovat tělo. A není jí rozumět, když mluví. Museli jsme tedy hledat klíč, jak to nazkoušet, aby to nebylo moc, aby to bylo takové komorní – a s Patrikem se to hledalo dobře, protože je citlivý vůči hercům, vůči postavám, vůči situaci.

• Byla jsem na představení, kde byli přítomni postižení. Bylo pro mě překvapivé, že tak těžkou hru nejen se zaujetím sledovali, ale i po svém ji pochopili.
Já jsem zpočátku měla strach, bylo pro mě nepříjemné to před nimi hrát. Po představení jsme s nimi ještě měli schůzku, a oni na mě volali: „Tys tam měla ten záchvat, viď!“ - tak přirozeně, hezky, že jsem se úplně zastyděla, když jsem viděla jejich radost. Těšilo je, že já jsem měla podobný problém jako oni...

• Chtěla jste být odmalička herečka?
Vzhledem k tomu, že oba moji rodiče jsou herci (maminka Milena Šajdková hraje v Liberci), byla jsem v tom prostředí vlastně pořád. Ani jsem o tom moc nepřemýšlela. Prostě jsem šla na přijímačky na DAMU, a ono to vyšlo.

• Někdy herečtí rodiče své potomky spíše odrazují...
Mně nebránili. Ale myslím, že jsem měla určitou výhodu, že jsem na tu školu nešla s iluzemi. Aspoň trochu jsem věděla, jaký ten herecký život je.

• A po skončení DAMU jste hned skočila na první scénu – to se hned tak někomu nepodaří. A navíc tu máte i docela velké role.
Měla jsem štěstí. Teď začínám dostávat pěkné příležitosti - kolegyně otěhotněla a já jsem za ní přebrala role. Tak to u divadla chodí. Ale musím říct, že obdivuju lidi, kteří si - narozdíl ode mě - to divadlo našli sami. Já jsem do toho tak nějak vplula. Možná, že jisté předpoklady jsem měla, a mám divadlo moc ráda. Ale o to víc si cením lidí, kteří po tom jdou, a nemají zázemí. Mám pocit někdy, že to mám zadarmo.

• V poslední inscenaci Národního divadla Vladařka závist aneb Zahradníkův pes jste v roli Marcely mohla předvést leccos. Jaký vztah máte k veršům, zpěvu a tanci?
Verše, poezii jsem měla vždycky ráda – to mám po rodičích. Samozřejmě jsem recitovávala na všech možných soutěžích, ale teď mi to už několikrát nevyšlo. Ale poezie je pro mě stále výjimečná. Třeba večer, když jsem unavená a nejsem schopná se soustředit na delší příběh, tak si přečtu nějakou básničku a je to pro mě velmi příjemné a posilující. Pokud jde o tanec, veřejně jsem nikdy nikde netancovala, ale zpívala jsem odmalička, ve sboru Severáček, a hrála na klavír a na kytaru. Prozradím, že jsme před rokem se sestrou založily vokální těleso Sestry sBorovy, já jsem krutá sbormistryně. Je nás deset – skoro všichni herci - a teď jsme měli první koncert - vánoční. Samozřejmě byly koledy. Jinak máme rádi lidovky a pak – jak říkám – máme takovou mormonskou sekci, zpíváme spirituály, jako Oh Happy Day a podobné pecky.

• Ale vraťme se k na prkna... Jaká byla spolupráce s Enikö Ezsenyi?
Téhle otázky jsem se bála. Ta spolupráce byla velmi rozporuplná. Musím říct, že pro mě to byla opravdu zásadní a asi dobrá zkušenost, i když metody paní režisérky nejsou úplně nejbližší mému cítění.

• A po jaké roli toužíte?
Já jsem vždycky chtěla hrát takové ty trpitelky jako Jenůfu, velké tragédky. Ale říkají mi, že jsem spíš dobrá jako kominda. Můj sen je zahrát si v Claudelově Saténovém střevíčku Doňu Isabelu.

• Když jsem se dívala na vaše webové stránky, zaujal mě jeden zvláštní projekt, kterého jste se účastnila. Hráli jste někde na venkově Pašije...
To jsme dělali s lidmi z DAMU, s režisérem Štěpánem Páclem, dramaturgyní Terezou Dlaskovou, to je moje kamarádka od dětství, a se studentem herectví Miloslavem Königem. Koná se to v Pekařově na severu Moravy u Šumperka (jsou to bývalé Sudety, zbyly tu už jen dva stálí obyvatelé). Místní skauti se pokoušejí obnovit zájem o tohle opuštěné místo a opravit zdejší kapli. A každoročně se tu teď pořádá v srpnu pouť a hraje se divadlo. Loni jsme nazkoušeli Pašije a letos Everymana – středověkou moralitu. Je to takový ojedinělý zážitek – 14 dní se intenzivně zkouší v přírodě, venku, pro jediné představení - premiéru i derniéru zároveň. Je to úžasně obohacující zážitek – je to svobodné, dobrovolné. I ta témata byla pro nás taková očistná a k zamyšlení. Představte si, že ti lidé jdou desetikilometrovou pouť, a pak ještě vydrží koukat na divadlo. Měla jsem pocit ohromného souznění, vzájemného předávání energie.

Přečtěte si celý rozhovor na Scena.cz

logo Scena.cz
server nejen o divadle
 
 

Rozhovor z měsíčníku Student In, ročník 2005/2006, číslo 2

• O čem jsi psala diplomku?
Já jsem psala práci na téma "Herecká postava a její proměnlivost v procesu repríz", čili repríza jako tvorba... Vlastně nejde jenom o to, že člověk vytvoří postavu - i to, co se potom děje od premiéry k derniéře, jev strašně důležitý proces.

• Máš pocit, že se tvoje postavy v průběhu repríz hodně mění?
Něco základního, co člověk nazkouší, by tam mělo zůstat, aby se postava třeba neposunula tématem a významově někam jinam. Ale člověk by se měl každou reprízou snažit, aby to bylo čerstvé, aby to bylo živé, aby to nebyla jenom reprodukce. Samozřejmě to souvisí s tím, že se hraje s partnery, že je tam pokaždé jiný divák, že na něj působí vnější vlivy, to, jak se má, a tak.

 

Rozhovor z propagačních materiálů k filmu Hrubeš a Mareš

• Ve filmu hrajete Irenku Liptákovou, 19 let. Co to je za postavu?
Irenka je prostitutka. Ani neví proč. Je trochu zmatená, trochu nešťastná a dost si neví rady. Má náušnici v nose, černě podmalované oči, síťované punčochy a na nohou martensky – nemá to zrovna ujasněné. Je mladá, hledá lásku, ale zároveň se jí bojí. Prodává se za peníze, ale moc ji to nebaví.

• Měla postava Irenky nějaký konkrétní předobraz? Existuje Irenka?
Když jsme film točili, chodila jsem po ulici a Irenky hledala – a je jich fůra. Ne že by to byly prostitutky, ale holek co tak trochu nevědí, chtějí vypadat drsně a přitom jsou vyjukané a dojemné, těch potkáte spoustu.

• Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se v jedné scéně redaktorka Bohunská Václava Hrubeše. Vy máte nějaké krédo nebo motto?
Kdepak, stejně jako Václav Hrubeš, ani já jsem do teď žádný rozhovor nedělala, takže nic připraveného nemám. Ale o prázdninách jsme se třemi spolužáky s DAMU jeli na severní Moravu, kde jsme na louce, pod širým nebem vystupovali na takové pouti – hráli jsme Everymana - středověkou moralitu o tom, jak si pro člověka přijde smrt. A ten člověk chce, aby ho někdo na té cestě doprovodil: Prosí svého Přítele, Příbuzné, prosí své Jmění, ale nikdo nechce jít. Ke hrobu nakonec dorazí jen s Poznáním a Dobrými skutky. No a takhle to přesně je – to je to jediné, co člověku zůstane. Jakkoli to zní banálně, chtěla bych být dobrá – v pravém smyslu toho slova. I když je to někdy těžké. A taky láska je důležitá! Ta je nejdůležitější.

 

Rozhovor z reklamního měsíčníku libereckého Divadla Františka Xavera Šaldy

DFXS (Tomáš Syrovátka): Zdá se, že Liberecký filmový festival umí předbíhat "velká" pražská udělování cen. Po předloňském vítězství filmu Jana Budaře přišel úspěch jeho Nudy v Brně na předávání Českých lvů, letos jsi ho napodobila ty. Cena za nejlepší herecký výkon v Liberci, Cena Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. U podobných příležitostí většinou ocenění dostávají šanci poděkovat těm, kteří jim pomohli. Během letošního hektického předávání "Radoků" taková možnost nebyla. Chtěla bys někoho jmenovat?
M.B.: Myslela jsem na svou mámu Milenu Šajdkovou a tátu Hanuše Bora a na své pedagogy: Borise Rösnera, Evu Salzmannovou, Dariu Ullrichovou a prof. Miloše Horanského. A na toho, co seděl vedle mě...

Co nesmí mladé herečce chybět, aby se prosadila?
Jejda. Myslím, že jí nesmí chybět především štěstí. Pak také talent, vyzařování, "posedlost", píle, odvaha, zdravá drzost... A v dnešní době jsou hodně důležité kontakty a vzhled.

Kdy ses cítil na jevišti opravdu šťastně a smysluplně?
Cítím se dobře, když hraji naplno a poctivě ve hře, která mě baví, a s kolegy, se kterými to klape. Ti lidé okolo jsou strašně důležití. A pak se mi v DISKu párkrát stalo, že jsem cítila něco neobvyklého. Byl to moment totálního napojení na diváky, obrovské energie. Štěstí?...
O smyslu divadla přemýšlím často, říkám si, že by "vymřelo", kdyby nebylo potřebné. Obdivuju učitele a lékaře... Hledám...

Kdo měl z Radoka největší radost? Maminka?
Všichni měli radost. Nejexpresivnější možná ségra. Prý křičela a běhala po bytě, jako kdybych byla hokejista.

Viděla jsi v Liberci za poslední dobu představení, během něhož by sis říkala: teď bych chtěla být na jevišti?
Při Malovaném na skle mám vždycky chuť tam skočit a zpívat a tančit s nimi. Ale bohužel, už začínám mít v Liberci velké divácké resty.

A kdyby přišla z libereckého divadla nabídka na nějakou roli?
Tak bych měla radost. V Hradci Králové hraju ráda. Jiní lidé, jiné divadlo, velká zajímavá role. Moc dobrá zkušenost.

 
  divadlo   film   rozhovor   foto   souhrn   napište!

kontakt